DCL: 4. kapitola

6. února 2015 v 20:11 | Verri |  FF: Disaster Called Lara
"Paráda!" vykřikla jsem nadšeně. Cítila jsem to. Moje magie, ať už to bylo cokoliv, byla probuzena. Luskla jsem prsty. Kufr se otevřel. A ještě jednou. Všechno oblečení se do něj naskládalo. Fantazie. Byla jsem připravena na cestu. Anebo ne. Zívla jsem. Budu muset trénovat. Kouzlení je náročná disciplína...
Krátce poté, co jsem skopala deku z postele a upadla do spánku, něco mě probralo. A já si vlastně ani nebyla jistá, jestli spím, anebo sním.
Ale bylo to kruté.

Nikdy jsem neviděla horší místo.
Horký vzduch smrdící po síře mi pronikal do plic. Měla jsem co dělat, abych se nezakuckala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Celá jeskyně, v níž jsem se ocitla, byla tvořena z krvavě červeného kamení. Přejela jsem po něm prsty. Ve vzduchu bylo cítit ještě něco dalšího, ale to jsem nebyla schopna určit. Jakmile jsem ale stáhla ruku, hned mi to došlo. Krvavé skvrny na mé dlani napovídaly, že ty kameny nevypadají krvavě jenom tak pro nic za nic. Ony totiž byly potřeny krví.
Polekaně jsem sebou trhla a otřela si ruku do kalhot. Tenhle sen se mi ani za nic nelíbil. Pomalu jsem se bála podívat se k nohám. Chůze po lebkách a kostech nebyla zrovna šílenost, které bych holdovala. A já měla neblahé tušení, že právě na nich stojím.
Povzdechla jsem si a v zápětí se rozkašlala. Jeskyni slabě osvětlovalo oranžové světlo. Přicházelo z jakési chodby. Vycítila jsem něco zvláštního...nevím. Těžko to popsat. Jako bych slyšela zvrácené volání toho místa, prosící mě, ať už z téhle slepé uličky vypadnu. A jak už to tradičně u snů a nočních můr bývá, vydala jsem se po tajemném zvuku, jež nijak nezněl. Ne že bych to neudělala stejně, kdyby to bylo reálné.
Tu a tam jsem šlápla do nějaké louže. Nezajímalo mě, co přesně to bylo, radši jsem se neohlížela. Špatně se mi to přiznává, ale tohle místo mi nahánělo husí kůži, což je ironie, protože teplota vzduchu, ať už byl složen z čehokoliv, musela přesahovat sto stupňů. A ta se stále zvyšovala spolu s intenzitou plápolajícího ohně. Přivírala jsem oči, takové světlo mi vůbec nebylo příjemné.
"Ááá!" zaječela jsem. Na kluzkém povrchu mi to náhle podjelo. Jenom matně jsem vnímala, že se řítím ze srázu do nějakého pekelného údolí. Pekelného! No ovšem, to je to slovo! Proč by se mi zdálo o pekle?
Ne...hlavou mi probleskla děsivá myšlenka. Tohle přece nemůže být varování, abych se konečně stala spořádanou dívkou ze slušné rodiny. Není tohle jeden z těch snů, po kterých se člověk úplně změní?
"Neječ." Zaznamenala jsem, že už jsem se doklouzala, ale pořád jsem křičela a chtěla se probudit. Konečně jsem otevřela oči. Skláněl se nade mnou chlapec, asi tak třináctiletý. Z hlavy mu trčely dva růžky. Peklo. No fajn. Dostala jsem se i z horší šlamastyky.
"Neječím," prohlásila jsem odměřeně. Chlapec pokrčil rameny a prohlédl si mě. "Je něco špatně?" zeptala jsem se.
"Je to divné. Ty nejsi naše...a přesto jsi," pronesl zadumaně.
Ušklíbla jsem se. "Bezva, to vám sem poslali nějakého skvělého řečníka?"
"Kdo jsi?"
"Proč bych ti to měla říkat?"
Na to už kluk neodpovídal. Přidala jsem se k jeho mlčení a při tom naslouchala volání, které mě znvou dostihlo. Zvedla jsem se ze země. Kalhoty už jsem teď měla celé špinavé. Nepatřím ale k těm holkám, které by kvůli tomu vyváděly.
"Kam chceš jít?" zeptal se mě ještě chlapec.
"Sama nevím. Neznám to tu, ale jestli se bojíš, tak rychle přestaň. Já se neztratím." S těmi slovy jsem se dala do běhu. Zakopávala jsem o kamení. Čím více jsem se od pekelného kluka vzdalovala, tím složitějším úkonem se stávalo dýchání. Jen matně jsem rozeznávala okolí. Procházela jsem kolem košů s ohněm. A nedokázala jsem ty zvuky vyhnat z hlavy. Spíše křičely víc a víc.
Jako v mlze jsem pokračovala ještě nejméně hodinu. Potom vše pominulo.

Stála jsem v naprosté tmě. Kdybych udělala krok zpět, opět by mě obklopila ohnivá záře. Zase bych si musela držet nos. Ale tady? Nic z toho. Vlastně nic z čehokoliv, co kdy existovalo.
"Haló? Jsem tu sama, nebo tu někdo magoří se mnou? Kde je vypínač?" volala jsem do temnoty. Jedinou odpovědí mi byla ozvěna. Hlas v mé hlavě už utichl, zůstala jsem úplně sama. "Můžu se už probudit?"
Postoupila jsem o několik kroků. Věřila jsem, že se podlaha náhle propadne a já budu padat a padat...a potom se s křikem probudím ve své posteli.
Zase ne. Ale co, aspoň mě něco napadlo - a pro změnu to bylo inteligentní.
"Nevím, co bych měla říct. Čáry máry světlo?" Nic. "Oheň?" To už bylo lepší. V dlaních jsem držela malou ohnivou kouličku. Slabě mi osvětlovala celou podlouhlou místnost. Rozhlédla jsem se kolem. Mříže. Chodba táhnoucí se do nekonečna. Ztrápené výrazy a prázdné oči vězňů. Chápala jsem, ale ani v nejdivočejším snu - v tomhle snu - by mě nenapadlo, že bych se dostala do vězení pro duše, které za života napáchaly více než spoustu zla.
Věnovala jsem jim povýšený, arogantní pohled. A pořádně samolibý. Tihle duchové tu musí zůstat. Já se za chvíli proberu, tím jsem si jistá.
Chodba byla označena písmenem A. Podívala jsem se znovu tam, kde jsem se domnívala, že je její konec. Kolik hříšníků se jménem začínajícím na první písmeno abecedy tu asi mají?
A už tu byl zase: Zvuk, který mi napínal nervy a vnášel mi do mozku palčivou bolest, kterou jsem chtě nechtě musela poslechnout. Duše si mě zvědavě prohlížely. Než jsem se zase dala do běhu, poslala jsem jim vzduchem polibek. Ať na mě mají nějakou památku.
Udivovalo mě, jakou rychlostí probíhám jednotlivé chodby. Čas na tomhle místě zjevně neexistoval. Než jsem se nadála, byla jsem u písmene D, po chvíli I, další jsem zaznamenala O. Nešlo si ho nevšimnout. V jedné z cel ležela na zemi zhroucená malá dívenka a úpěnlivě plakala. Pokoušel se o mě soucit. Za co se sem asi dostala?
Nicméně jsem to neměla šanci zjistit, nutkání poslechnout zvuky v mé hlavě už tu bylo zase. R...T...U...
"Jauvajs!" U stěny s písmenem V jsem se musela zastavit. Byla jsem blízko, možná až moc. Zhroutila jsem se k zemi. Ruce jsem si tiskla ke spánkům. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zase vstala a pokračovala. Musím...zůstat...silná...
"Dobře, dobře. Jasně. Ty - nevím kdo, prostě ty - sis mě zavolal z nějakého neznámého důvodu, a já jsem za tebou přišla. Dej mi vědět, že jsem tě našla, a přestaň mě mučit." Žádná reakce. Jenom v dáli se někdo pohnul. "Díky za ochotu."
V tak tiché chodbě by i špendlík bylo slyšet spadnout. Postupovala jsem k té cele, o níž jsem si myslela, že se její "nájemník" pohnul. A skutečně. Stála jsem před ním. On se na mě díval, já se dívala na něj. V očích neměl tak skelný výraz jako ostatní duchové: Byl plný odhodlání a touhy po pomstě. Po zádech mu splývaly dlouhé světlé vlasy. Měl zajímavé a dost tvrdé rysy obličeje. Podle jeho oblečení - dlouhého hnědočerveného kabátu, fialové vesty přes bílou košili s načančaným límečkem a tmavých kalhot - jsem odhadovala, že tu sedí už nejméně od šestnáctého století.
Dobře, později mi došlo, že jsem se o pár stovek sekla. A že tento muž nepatří do daleké historie.
"Vítám tě, dcero pekel. Vyslyšela jsi mé volání."
"No, vyslyšela, co jinýho mi zbylo...moment. Dcero čeho?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 7. února 2015 v 13:05 | Reagovat

moment...že by to byl valtor? jinak super díl :-)

2 lujcy lujcy | Web | 7. února 2015 v 13:23 | Reagovat

What? Super díl :-)  jestli ten týpek je Valtor tak to bude megaLarovský :D

3 někdo někdo | 18. července 2016 v 15:27 | Reagovat

kde je další díl? :o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter
FLAGcounter od 15.11.2013