DCL: 3. kapitola

26. ledna 2015 v 21:30 | Verri |  FF: Disaster Called Lara
Húúú, koukejte, k čemu jsem se dokopala! Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale v téhle verzi bude Lara mnohem bezcitnější. To jen, kdybyste se divili, proč v téhle kapitole udělala to, co udělala.
"P-poslouchej, holčičko," vykoktala. Miluju, když ji dokážu vykolejit. Počkat - já vlastně miluju, když dokážu kohokoli vykolejit. "To se nebude opakovat. Nikam už tě nepustím. Mluvila jsem o tom s tatínkem, byl naštvaný, že mu volám do Šanghaje, říkal, že to bude zase hrozně drahé, a když jsem mu vypověděla, co jsi zase dělala, naštval se ještě víc. Zítra večer se vrací z té konference domů, bude si s tebou chtít taky promluvit."
"To je všechno hrozně hezký, mami, ale nechceš mi říct, co tak hroznýho jsem prováděla? Mám okno," uculila jsem se nevinně, jako kdyby to moje hříchy mělo trochu odlehčit.
"Jen pojď hezky dolů," ušklíbla se matka. "A než sejdeš ze schodů, přemýšlej, jak se chovat, protože k policajtům už pro tebe znovu nepůjdu."

Tak policajti? Bylo až s podivem, že tihle páni v uniformách pro mě byli cizinci, se kterými jsem se nikdy nesetkala. Musela jsem to dotáhnout hodně, ale hodně daleko. Sjela jsem po zábradlí a při tom dbala, abych shodila rádoby staře vypadající vázu s čínskými vzory. Těsně vedle. Pokusila jsem se o ladné seskočení, ale skutálela jsem se na koberec. Blbá kocovina. Ne, šestnáctiletá holka by DOOPRAVDY neměla takhle pít. Máma bude muset chvíli počkat. Nejdřív musím přečkat ten záchvat smíchu.
"Co ti to tak dlouho trvá?!" ozval se ze zahrady její ječivý hlas. Zvedla jsem se ze země a prosvištěla obývákem. Málem jsem se rozplácla na dlaždicích, ale na tom není vůbec nic vtipného. Vlastně jsem chtěla uklouznout.
"Ano, má drahá máti? Co potřebuješ?"
Ajaj, tak tohle bylo vážně...vážné. Máma se nepřestávala tvářit nepřístupně. Neustoupila ze svého výrazu "já-jsem-vtělení-boha-a-ty-by-ses-měla-krčit-holčičko". Potom se usadila na lehátko a popadla opalovací krém.
"Už jsem se smířila s tím, že jsem tak špatná matka, že tě nedokážu udržet na řetěžu," začala.
"Gratulace," prohodila jsem. Ona moji připomínku ale přešla, zavrtěla nevěřícně hlavou a dál se mazala krémem. S těmi naštvaně vyšpulenými rty spíš vypadala jako někdo...no, třeba jako růžová pipina, která čeká, až jí někdo přinese iPhone, aby si mohla vyfotit další selfie.
"Smířila jsem se i s tím, že jsme tě s tátou nedokázali zkrotit. Měli jsme takovou představu, že bys byla hodná holka, která sedí ve svém pokoji, čte si, zajímá se o politiku, spořádaně mluví a pochybné existence ji pobuřují. Hodná, milá, klidná holčička, ale pořád s dostatečně ostrými lokty, aby dokázala převzít rodinnou firmu."
"Ostrý lokty mám, to jo," pochválila jsem se. "Ale ten zbytek ne a moje lenost mi neumožňuje na tom pracovat." Netřeba zmiňovat, že dyslexie mi dvakrát moc neulehčuje cestu za titulem bibliofil století.
"Teď mě poslouchej!" zvýšila máma hlas. "Smířila jsem se i s tím, že se chováš jako magor, že je to nějaká tvoje image. Tvoje vyžití, způsob, jak se odlišit. A věř mi, že to chápu, protože jsem v tvém věku nebyla jiná."
"Ukaž fotky!" skočila jsem jí do řeči. Oči mi slzely, jak mě tohle pobavilo. Moje máma - jak by moje drahá matka mohla být něco jiného, než jen bohatá, dokonalá a všemi obdivovaná panička, jejíž věk se nejspíš zastavil někde u pětadvacítky (alespoň si to o ní šuškaly sousedé)?
"Dospívání je úžasný proces. Všechno se tak mění..." povzdechla si, což mému záchvatu smíchu nijak nepomohlo. Stejně tak i tepání v hlavě neutichalo a smích ho činil ještě silnějším.
"Moment, moment, snažíš se mi tu vynadat za včerejší noc, anebo mi dáváš přednášku o sexuální výchově?"
Povýšeně si odfrkla. "To slovo na s jsem nevyslovila." Měla jsem pocit, že tiše dodala cosi o mé zkaženosti. Kdyby jen věděla, jak na tom s "tím slovem na s" jsem, asi by mě považovala za světici.
Zafoukal poněkud chladnější vánek. Náramek na mém zápěstí mě zastudil. To mi připomnělo, co jsem na mámu chtěla vytáhnout. A taky mě to vrátilo do reality.
"Dobře, mami, bez těch srdceryvných sentimentálních řečí o tom, jak bys ráda byla v mém věku a jak bys toho vhodně využívala," ušklíbla jsem se.
"Správně. Příště, až budeš chtít vyřvávat, že jsi víla, vyber si jiné místo, a ne Tower Bridge."
Zamračila jsem se a smích mě rázem přešel. Tower Bridge byl v úplně jiné části města. "Co jsem proboha dělala-"
"Ten policista tvrdil, že jsi řvala něco o vílách a o tom, jak chceš létat, a že jsi prý chtěla skočit."
"Létat," opravila jsem ji.
"Takže ten alkohol byl jenom bonus a ve skutečnosti jsi doopravdy magor?" pozdvihla máma obočí.
"Postřehla jsem ve tvojí otázce lehký sarkasmus? Mami, já JSEM magor. S tím by ses taky mohla smířit. Žádná image nebo póza. Tohle jsem já a nebudu se měnit jenom proto, že se to někomu - přesněji mým pokrevně spřízněným - nelíbí."
S mými posledními slovy se zvedla, přetáhla si přes sebe župan a odešla dovnitř. Postřehla jsem, že trochu roní slzy. Tak tohle jsem nečekala.
"Jak se to říká? Pr...promiň?"
Už se neotáčela. Dosáhla jsem další úrovně: Dohnala jsem ji k slzám. K rodičům by se člověk měl chovat slušně a s úctou, koneckonců, bez nich by tu nebyl, ale takoví "splozenci pekla", jak jsem byla jednou nazvána ve škole, asi úctu neznají. Nu což. Někdo musí být nevychovaný hajzl. A s kapkou blbosti...náhodou je to fajn.
"Promiň," zašeptala jsem. "Nevěděla jsem, že když jsem se narodila, nemohla sis pořídit dokonalého robota, ale jenom dítě."
Samozřejmě, že se máma ihned pochlubila tátovi, jak jsem "na ní byla nelidsky zlá". Vyslechla jsem si dlouhé kázání o tom, jak se má dívka, jako jsem já, chovat, a rozkaz, abych se zavřela v pokoji a přemýšlela o sobě, jsem uvítala jako vysvobození.
Skácela jsem se na postel a vydechla. Slunce už pomalu zapadalo. Pohlédla jsem na ten magický náramek, dárek od růžových pipin, a znovu zauvažovala, proč jsem ještě tuhle bombu na rodiče nevytáhla. Každopádně mě to vytrhlo z únavy, kterou na mě seslaly rodičovské přednášky. Vyskočila jsem a vrhla se na skříň. Prohlížela jsem si všechny své šílené i normálnější kousky oblečení a přemýšlela, co se asi tak nebude hodit do školy. Abych to shrnula: Vyházela jsem si na postel většinu triček a tílek, několik nejrůznějších kalhot, šortek a legín, a pár podivných čehosi, o čemž jsem nevěděla, jak se mi vůbec do skříně dostalo. Potom nastalo něco obtížnějšího. Skříň sahala od podlahy až téměř ke stropu, kam jsem se se svou výškou sto šedesát jedna centimetrů neměla šanci dostat. No jo, jenže přesně tam vězel můj největší kufr.
Nastal čas přesvědčit se, že to všechno nebyl jenom nějaký trik. Čas zjistit, jestli magie vážně existuje, nebo je to výmysl z knížek. (Přesně z těch knížek, které jsem si nikdy nemohla přečíst, a máma by si přála, abych mohla.)
Natáhla jsem ke kufru ruce a stoupla si na špičky. Zavřela jsem oči a představila si, co jsem chtěla: Kufr se najednou magicky zvedne ze skříně, vyletí a potom s řachnutím spadne na zem. Byl to jeden z těch momentů, kdy jsem se blížila soustředění. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že bych tím křečovitým svíráním očních víček něco dokázala.
"Tak dělej. Čáry máry, kufr dolu, a rychle, nebo se naštvu."
Nic.
"Já neprosím," dodala jsem výhružně.
Žádná reakce.
"Takže, můj milý kufříku, jistě sis všiml, že nejsem ani ten typ člověka, který by klečel, když o něco žádá. Padej dolů, a rychle!" Nevím, kde se ve mně ten vztek bral, ale zapůsobilo to. Kufr, byť s obtížemi, vzlétl a dopadl vedle postele.
"Paráda!" vykřikla jsem nadšeně. Cítila jsem to. Moje magie, ať už to bylo cokoliv, byla probuzena. Luskla jsem prsty. Kufr se otevřel. A ještě jednou. Všechno oblečení se do něj naskládalo. Fantazie. Byla jsem připravena na cestu. Anebo ne. Zívla jsem. Budu muset trénovat. Kouzlení je náročná disciplína...
Krátce poté, co jsem skopala deku z postele a upadla do spánku, něco mě probralo. A já si vlastně ani nebyla jistá, jestli spím, anebo sním.
Ale bylo to kruté.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 27. ledna 2015 v 20:09 | Reagovat

grrrrrrrrrrr! Proč jsi skončila v nejlepším?(vždyť já vím )
těším se na další :-)

2 luc!k luc!k | Web | 28. ledna 2015 v 16:52 | Reagovat

jupíííííí :-D
super díl :-)

3 Eva Eva | 28. ledna 2015 v 18:50 | Reagovat

a můžu se zeptat, jak děláš třpyt na obrázcích?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Flag Counter
FLAGcounter od 15.11.2013